Extremadura v překladu neznamená “nanejvýš tvrdá”, ale “země za řekou Duero”. Jde o zemi hornatou, divokou a řídce obydlenou (na rozloze velikosti Švýcarska přibližně milion obyvatel). Od středověku Extremadurou procházela hranice mezi územím křesťanů a muslimů, hranice, která se neustále posouvala, a o kterou se po staletí bojovalo.

Předsudek o chudém kraji nebo dokonce o španělském národním chudobinci má ale trhliny: ještě v době, kdy Madrid byl bezvýznamnou vesnicí (počátkem 16. století), se do Extremadury vraceli ze svých cest místní rodáci Hernán Cortes, bratři Pizzarové nebo Vasco Nuňés de Balboa a právě sem přiváželi své kořisti: kromě zlata a stříbra také třeba brambory, kukuřici nebo rajčata. I Kryštof Kolumbus po návratu z druhé výpravy do Ameriky přivezl do kláštěra v Guadalupe do té doby v Evropě neznámou – papriku a předal ji královskému páru Izabele a Ferdinandovi.

Z Extremadury do celého Španělska a dále do Evropy se pak nové plodiny rozšířily.

Pokud se budete toulat po Madridu, zajeďte na dva dny do Extremadury: kromě toho, že se po cestě můžete zastavit ve starobylém královském Toledu – a návštěva Toleda stojí za to! – ochutnáte nejlepší jamón (samozřejmě ten místní), totéž platí o chorizu, domovem je v Extremaduře také tortilla. A na zapití? Samozřejmě skvělé, moderní víno z D.O. Ribera del Guadiana.